Zvláštní duše..

Každá duše je něčím zvláštní a jiná..

Anketa

Jste pro adopci dětí v homosexuálních párech??

Je mi to jedno. (611)
 

Ano,jsem. (829)
 

Ne,nejsem! (599)
 

Jakou máte orientaci?

Statistika

Historie homosexuality, 2.část

 

III.Registrované partnerství v evropských státech

 

V mnoha evropských státech mají gayové a lesbické ženy možnost uzavřít svazek, který jim dává podobná (výjimečně stejná) práva jako mají heterosexuální páry. 

 

„Registrované partnerství je institut, který má zajistit právní jistotu pro soužití dvojic stejného pohlaví. Zákon má upravovat uzavírání partnerství, podmínky pro jeho zrušení nebo zánik, vzájemné majetkoprávní vztahy partnerů, jejich práva a povinnosti vůči sobě navzájem, vůči institucím a vůči státu. Zákon o registrovaném partnerství má dát dvojicím gayů a dvojicím lesbiček právní jistotu v právním řádu České republiky.“ 9

 

První zemí, která do svého právního řádu přijala institut registrované partnerství bylo Dánsko. Mnohé země se tím inspirovaly a  zakotvily do svého právního řádu institut podobný. Tuto variantu označujeme jako severský model, dále existuje radikálnější nizozemský model a mírný francouzský model.

 

1. Severský model

 

Dánsku zákon o registrovaném partnerství vstoupil v účinnost 11.října 1989.  V první verzi zákona nebylo párům umožněno adoptovat děti a registrované partnerství mohli uzavřít jen občané Dánska. Od roku 1999 však mhou registrované partnerství v Dánsku uzavřít i cizinci, kteří se na území Dánska zdržují minimálně 2 roky. Zároveň je možnost adoptovat děti druhého partnera. Lesbickým ženám je zakázán přístup k metodám asistované

reprodukce.

 

Norsko přijalo institut registrované partnerství jako druhé v pořadí v roce 1993. Zákon byl zčásti připraven podle Dánského vzoru, Norové ale nemohou  adoptovat děti.

 

Ve Švédsku je možné uzavřít registrované partnerství od roku 1995. Homosexuální páry mají od roku 2003 možnost adoptovat děti. Od roku 1999 ve Švédku pracuje ombudsman, který má na starosti pouze otázky týkající se sexuální diskriminace.

 

Finsko zákon o registrovaném partnerství přijalo v září 2001. Homosexuální páry nemohou adoptovat děti.

 

Německu mohou homosexuálové uzavírat registrované partnerství od srpna 2001. Partneři mohou např. užívat stejné příjmení, v oblasti dědictví mají stejná práva jako manželé, v soudním řízení jsou oprávněni odmítnout svědčit proti sobě, v nemocnicích mají právo na informace o partnerovi. V případě úmrtí jednoho z partnerů přechází nájemní právo na druhého partnera. V oblasti sociálního a zdravotního pojištění se uplatňují stejné zákony jako pro manžele.

 

Dále se severský model uplatňuje ještě na Islandu.

Severským modelem jsou inspirovány i návrhy, které byly projednávány vládou ČR.

 

2. Nizozemský model

 

Nizozemský model je v současnosti nejradikálnější, ruší společenské dogma, že manželství je záležitostí pouze heterosexuálních párů.

 

Od roku 1979 mohli gayové a lesby v Nizozemí uzavřít tzv. smlouvu o soužití. Od 1.dubna 2001 mohou homosexuální páry uzavřít manželství. Mohou adoptovat děti, adopce jsou umožněny i jednotlivcům.  Od 1. 1. 2002 zde navíc platí zákon, který při narození dítěte sezdanému páru dvou žen zaručuje oběma ženám současně stejná rodičovská práva. 

 

3. Francouzský model

 

Francie byla první zemí, která za císaře Napoleona I. dekriminalizovala souhlasné homosexuální chování dospělých osob. Institut, který platí ve Francii dnes se jmenuje Pakt solidarity. Je přístupný i heterosexuálním párům. Je založen čistě na smluvním principu. Kuriózní je fakt, že jej mohou uzavřít i příbuzní, kteří spolu žijí v jedné domácnosti. Ještě před přijetím zákonu o občanském paktu solidarity některá francouzská města vydávala hetero- i homosexuálním partnerům, kteří spolu žili více než rok ve společné domácnosti tzv. certifikáty o soužití, které partnerům zajišťovaly některá sociální práva.

 

Francouzským modelem se donedávna řídila i Belgie, ve které dnes mají homosexuální páry možnost uzavřít manželství (od roku 2003). Adopce dětí jim ale není umožněna. 

 

Oproti těmto státům ale existuje ještě spousta dalších, které nemají ve svých právních řádech zakotvené žádné normy týkající se postavení homosexuálních párů.

 

Rakousku bylo ustanovení, které rozlišovalo věkovou hranici pro beztrestný sexuální styk u homosexuálů a heterosexuálů zrušeno až v roce 2002.

 

Ve Španělsku se mohou homosexuální píry registrovat jen ve čtyřech provinciích (například v Katalánsku), stejně je tomu i ve Švýcarsku.

 

Velká Británie nemá doposud žádnou legislativu týkající se této otázky, ač politická situace - zejména co se týká složení vlády - je v tomto směru teoreticky spíše příznivá.                   V některých oblastech jsou však homosexuálním párům přiznávány výhody podobné manželům resp. nesezdaným heterosexuálním párům (jedná se například o otázku společného práva k užívání bytu či některých daňových otázek)...“  10

 

Možnost uzavřít partnerství nemají homosexuálové dále například v Maďarsku, Itálii, Slovensku, Rumunsku  a v České republice. V Bulharsku je homosexualita trestná.  

 

Situace v České republice

 

V posledních letech byl v České republice zákon o registrovaném partnerství projednáván několikrát, ovšem zatím bezúspěšně.

 

První pokus o zavedení registrovaného partnerství byl uskutečněn v roce 1997. Autory návrhu byli Zuzka Rujbrová (KSČM), Jana  Gavlasová  (ČSSD) a Jaroslav Zvěřina (ODS). „…Šlo o jednoduchý zákon, který se odkazoval na zákon o rodině a také o institut manželství a vyjímal z partnerství společnou výchovu dětí a adopci…“ 11 Vláda návrh zamítla, jelikož kritizovala nejasné vymezení práv a povinností partnerů, dále se objevily názory jako: „…Nejpozději do pěti let přijde požadavek vypustit z normy zákaz adopcí (pan poslanec Benda - ODS)… Výhody přiznané manželství jsou mu dány jen proto, že jeho účelem je pečovat o děti (výhody manželům stát neposkytuje proto, že se mají rádi - pan poslanec Benda - ODS) … Možnost zneužití zákona heterosexuálně orientovanými osobami pro různé daňové výhody či k obcházení zákonů v obchodních vztazích (pan poslanec Benda - ODS)…“ 12 Na poslední námitku odpověděla Z. Rujbová takto: „…Domníváte se snad, že by homosexuálové měli svoji homosexualitu nějak prokazovat…?13 Média se však o případ velice zajímala (i díky homofobním reakcím poslanců) a postavila se spíše na stranu homosexuálů. Veřejnost se tak o homosexualitě začala více dozvídat a společenské mínění se začalo posunovat ve prospěch homosexuálů.

Druhý návrh přišel v roce 1999. Šlo o návrh velice podobný prvnímu, byl jen propracovanější. Autory byli Jan Zahradil (ODS), Monika Horáková (US), Jitka Kupčová (ČSSD) a Zuzka Rujbrová (KSČM). I tentokrát poslanci ukázali svůj postoj k homosexualitě, a to například pan poslanec Karas, který prohlásil, že …„Stálé opakování neměnnosti sexuální orientace je demotivující pro ty, kteří by rádi podstoupili léčbu, aby se stali heterosexuály…“.  14 „Pan poslanec Tollner (též KDU-ČSL) zase vyjádřil svůj názor, že: „Tato kampaň vyúsťuje v nepřijatelnou apotézu (rozuměj zbožnění) jednání homosexuálního, bisexuálního

a jiných zvráceností. Chtěl jsem říct prasečin, ale rozmluvili mi to..  15 Nicméně prosazení zákona vypadalo velice nadějně, nakonec však byl zákon na návrh Cyrila Svobody (KDU-ČSL) zamítnut. 

Třetí návrh předložila v roce 2000 sama vláda, vypracováním návrhu byl pověřen ministr spravedlnosti JUDr. Jaroslav Bureš.  Od předchozích dvou návrhů se lišil přítomností jasně vymezených práv a povinností partnerů. Situace na přijetí zákona byla velice nadějná, poslanci se již zdrželi homofobních reakcí. Přesto byl návrh zamítnut, hlavním argumentem odpůrců zákona byla obava z oslabení postavení tradiční rodiny a možnost výchovy dětí v homosexuálních svazcích.   

4. února 2004  byl projednáván další návrh, pracovalo na něm opět ministerstvo spravedlnosti. Zákon byl ovšem připravován bez účasti gay-lesbických organizací, a tak s ním bylo mnoho gay-lesbických hnutí nespokojeno. Zákon spíše vypadal, jako by byl napsán pro sněmovnu a Senát, nikoliv pro homosexuály. Partnerům dával jen minimum práv a povinností. Co bylo v minulých návrzích kritizováno a způsobovalo diskuzi  v tomto návrhu jednoduše chybělo.

Dva sezdaní muži či dvě ženy by se stali " osobami blízkými ", stejně jako klasičtí manželé. Zákon by umožňoval výchovu dítěte v partnerství, pokud se rodičem stal partner ještě před uzavřením partnerství. Zákon jasně říká, že pokud žijí partneři ve společné domácnosti a jeden z partnerů vychovává své dítě, vztahují se povinnosti vztahující se k výchově dítěte i na druhého partnera. Registrovaní partneři by na sebe mohli  převádět nájemné nebo se zastupovat v běžných životních situacích. Mohli by se také moci informovat na zdravotní stav toho druhého. K hlavním nedostatkům návrhu ovšem patří to, že partnerům neumožňuje vznik společného nájmu bytu, umožňuje jej pouze formou dohody. Dále zákon vůbec neumožňuje společné jmění partnerů tak, jak je tomu v případě manželů. Zákon v případě úmrtí partnera neumožňuje automatický převod celé řady práv a nároků na pozůstalého partnera. Týká se to např.: vyplacení mzdových nároků zemřelého, peněžitých dávek nemocenského pojištění, práv a povinností vyplývajících ze stavebního spoření a mnoha dalších. Jedním z největších nedostatků je absence vzájemné vyživovací povinnosti mezi  partnery. Návrh dále neumožňuje odmítnutí svědecké výpovědi tak, jako manželům. Do společného svazku by nemohl vstoupit cizinec a český  občan.

Vláda ovšem návrh zákona stáhla a gayové a lesby tak opět přišli o naději, že budou moci uzavřít partnerství

 

20. dubna 2004 byl sněmovně skupinou devíti poslankyň a poslanců předložen poslanecký návrh zákona o registrovaném partnerství. Návrh předložili JUDr. Jitka Kupčová (ČSSD), Taťána Fischerová (US‑DEU), Kateřina Konečná (KSČM), Ing. Jan Zahradil (ODS), Doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc. (ODS), Prof. JUDr. Zdeněk Jičínský, DrSc. (ČSSD), RNDr. Vladimír Koníček (KSČM), Ing. Pavel Svoboda (US‑DEU) a Ing. Vlastimil Ostrý (US‑DEU).

 

            U této příležitosti se konala tisková konference, na níž zákonodárci spolu se zástupci Gay a lesbické ligy návrh představili novinářům. Na tomto návrhu s poslanci Gay a lesbická liga úzce spolupracovala. Do návrhu tak byly připsány připomínky aktivistek a aktivistů GLL. 

V tomto posledním návrhu například najdeme:

o       partnerství lze uzavírat pouze před některými (krajskými) matričními úřady

o       u partnerství není umožněn církevní sňatek

o       u partnerství není možnost zvolit společné či zdvojené příjmení

o       nelze současně setrvávat v manželství a partnerství či ve dvou partnerstvích.

Partnerství zaniká:

o       úmrtím  jednoho z partnerů

o       notářsky schválenou dohodou partnerů

o       rozhodnutím soudu na návrh jednoho z partnerů

Partneři jsou  oprávněni zastupovat druhého partnera v jeho běžných záležitostech jako je přijímání pošty, jednání s úřady atd. Návrh stanovuje vzájemnou vyživovací povinnost mezi partnery. Kromě roviny praktické (zajištění stejné hmotné a kulturní úrovně partnerů, právo na výživné po zrušení partnerství) má toto ustanovení výraznou rovinu morální ‑ vyjadřuje ochotu partnerů vzájemně o sebe pečovat. 

 

Partneři jsou považováni za osoby blízké podle občanského zákoníku. Lékař může  partnerovi poskytnout informace o zdravotním stavu pacienta. Společné jmění partnerům nevzniká. Podle návrhu nevzniká společný nájem bytu automaticky jako u manželů. Partneři jsou zařazeni do I. dědické skupiny. Jsou tedy postaveni na stejnou úroveň jako bývají  děti a manželové/manželky. Toto zařazení má kompenzovat neexistenci společného jmění v  partnerství. Na rozdíl od manželství nevzniká nárok na hrazení péče poskytnuté lékařem partnerovi ze svého zdravotního pojištění, vdovský / vdovecký důchod a dále například na jednorázové odškodnění při úmrtí partnera podle zákoníku práce.

 

Projednávání tohoto posledního návrhu zákona se očekává na červnové schůzi sněmovny.

 

Je registrované partnerství potřeba?

 

Nejčastější námitkou je to, že registrované partnerství není potřeba, že se vše dá upravit jinak. Ano, skoro všechno lze  zařídit jinak. Bohužel to ale znamená spoustu času stráveného na úřadech, spoustu zbytečného jednání a spoustu peněz navíc. Registrované partnerství by bylo ideálním a nejjednodušším řešením tohoto problému. Nejčastější problémy nastávají při kontaktu s úřady a institucemi (zdravotnická zařízení, zaměstnavatelé, finanční úřady, banky, pohřební ústavy, pojišťovny, spořitelny, pošty, bytové odbory, majitelé domů a bytová družstva, policie, soudy atd).

 

Dále odpůrci předkládaných zákonů zmiňují riziko oslabení role rodiny, která se právě nachází „v krizi“. Za příznaky této krize je považována rostoucí rozvodovost, klesající počet sňatků, nízká porodnost, vysoký počet potratů (i když se od revoluce počet potratů snižuje). Otázkou ale zůstává, jak může tyto faktory existence registrovaného partnerství ovlivnit. Dle mého názoru nijak, neboť registrované partnerství uzavřou jen osoby, které  by do klasického manželství stejně nevstoupily. A pokud ano, tak by jen přispěli k rozvodovosti, neboť ani  homosexuál, který se snaží popřít svoji orientaci vztahem s opačným pohlavím, nedokáže žít celý život proti své sexualitě. Je v zájmu společnosti umožnit založení rodiny každému. Zde narážím na další problém- odpůrci registrovaného partnerství tvrdí, že rodinou není myšlen sezdaný pár, ale pár s dětmi. Dále se odpůrci opírají o § 1 odst. 2 zákona o rodině: „…Hlavním účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí….“ 16 Proč tedy ale stát podporuje i manželství, která k plození dětí nevedou nebo vést nemohou? Pokud se poslanci snaží zabránit homosexuálním párům v partnerství a použijí tuto obhajobu (jako například pan poslanec Benda v roce 1997- viz.výše), je třeba se ptát, proč tedy mohou manželství uzavřít i osoby neplodné či osoby, které dítě mít nechtějí. Také mi připadá příliš nadnesené oponovat argumentem, že homosexuálové jistě budou chtít prosadit adopce. Nejsem oprávněná k tomu, abych posoudila, zda mají gayové a lesby vychovávat děti. Samozřejmě je tu stanovisko, které působí na lidský soucit - a to, že je lepší, aby dítě vychovával homosexuální pár, než aby strávilo dětství v dětském domově.  Oproti tomu působí názory, že dítě vychovávané homosexuálním párem nebude schopné vytvořit „normální“ rodinu, nebude vědět jakého si hledat partnera. Můj názor na tuto problematiku není jasný. Souhlasím s oběma tvrzeními, ale zároveň nevím, jak moc člověka ovlivní jeho výchova. Také se ale přikláním k prvnímu tvrzení, a to, že je lepší, aby dítě mělo raději dvě maminky či dva tatínky, než aby nemělo rodiče žádného. Myslím, že člověk, který dětství prožije v milující rodině, a je jedno jestli v rodině, kde jsou rodiče heterosexuální nebo homosexuální, je na život připraven lépe než člověk, který strávil celé své dětství v dětském domově. Zároveň si ale uvědomuji, že dnes není v České republice možné, aby homosexuální páry vychovávaly děti. A je to dobře. Společnost na to není a dlouho nebude připravena – děti by to neměly těžké kvůli své situaci „doma“, ale kvůli tomu, co by je čekalo venku – v heterosexuální společnosti. Myslím tedy, že argument „Brzy budou chtít adoptovat děti“ je nesprávný a naprosto nesmyslný – Homosexuální dvojice v České republice nebudou moci adoptovat děti ještě po dlouhá léta.

 

Závěr

 

Stejně jako se lidé liší svou sexuální orientací,  liší se i svými názory či  předsudky. Tato práce zřejmě nemůže ničí postoj  změnit, ale chtěla bych, aby podnítila čtenáře k bezpředsudkovému pohledu na homosexualitu.  Doufám, že tato práce přivede každého k zamyšlení nad tím, proč museli homosexuálové během historie zažít na vlastní kůži obludnou nelidskost a nespravedlnost. Je skutečně těžké pochopit, jak může citová a sexuální preference vzbudit tak krutou opozici.

Často se dopouštíme chyby, která je způsobena ne zrovna vhodným pojmenováním pro lásku ke stejnému pohlaví. Výraz homosexualita totiž evokuje jen sexuálno, ale citová složka v tomto výrazu chybí. Homosexualita tak často bývá spojována s promiskuitou a zapomíná se, že jde hlavně o cit. Nejspíš budu kritizována, když teď prohlásím, že je nelidské odsuzovat někoho za lásku, ale bohužel se to děje.   

Myslím, že cílem naší společnosti by mělo být absolutní přijmutí homosexuálů. Takové přijmutí, aby práce jako je tato, již neměly význam. Přestože je dnes společnost stále tolerantnější, během psaní této práce jsem se setkala se zajímavými reakcemi. Ani jedna reakce nebyla záporná, ale homosexuálové jsou pro heterosexuály stále něco výjimečného.  Často jsem se setkala s názorem: „Mě nevadí, ale představ si dva kluky spolu…“ Nechápu, proč by si měl někdo něco takového představovat. Sex je každého osobní věc a pokud tím dotyční nikomu neubližují, je vše v pořádku. Nejdříve se budeme muset naučit dívat se na homosexuály stejně jako na kohokoliv jiného. A jednou třeba dosáhneme stavu, kdy nebudeme výraz homosexuál potřebovat, kdy nebudeme společnost rozlišovat podle sexuální orientace. 

Je smutné, že stále platí názor, že být homosexuálem není nic příjemného a že si žádný rodič nepřeje mít homosexuální dítě. Bohužel, tyto názory nemají jen heterosexuálové, ale i sami homosexuálové.  Samozřejmě jsou tací, kteří jsou na svoji orientaci hrdí, ale stále existují ti, kteří by raději byli heterosexuály, kdyby měli možnost volby. Někteří homosexuálové, kteří mi odpovídali na dotazníky sice uvedli, že jim jejich orientace vyhovuje, zároveň se ale přiznali k tomu, že svoji orientaci vesměs tají. 

Mým velkým přáním je, aby se jednoho dne mohli všichni homosexuálové ke své orientaci  hrdě přiznat a aby se během svého života nesetkali ani jednou s diskriminací.

Antoine de Saint- Exupéry kdysi řekl: „Láska je štěstí, které si vzájemně dáváme.“ A já nás dnes vyzývám: Umožněme gayům a lesbičkám toto štěstí svobodně zažívat!

 
Vítám Vás na mých stránkách..Jsou teprve v rozjíždějícím stavu,tak prosím omluvte nedostatky..Děkuji..